Den devátý - Mušle a Baťůžkáři
Ráno se zdálo, že je všechno jak má být. Potom jsme však vstoupili do kuchyně a zjistily, že nám někdo snědl jeden ze tří croissantů, které jsme si přinesly ke snídani. Byl to šok, vskutku.
Jak jsme vyrazily, naše mysl se zklidnila. Dokonce jsme u cesty našly bedničku s hřebenatkami, symbolem svatojakubského poutníka. A právě tam přišel další zlom…. Bianka si mušli vybírala ve spěchu, což byla velká chyba. Biančina mušle měla netušenou vadu a ta Tinky byla hezčí. Chvíli byl navrhován směnný obchod, ale druhá strana z nepochopitelných důvodů odmítala. Pak přišel další zvrat – krámek s mušlemi. Bianka sice chtěla úplně jinou mušli a také zachovat věrnost svému ošklivému kačátku, ale přesto si pořídila mušli další. A historie se opakovala. Nakonec se uklidnila až při myšlence, že si cestou koupí mušli třetí.
Na oběd jsme se zastavili ve městě Pontevedra, kde nás mile překvapila zdejší atmoška, kterou jsme si po obědě doplnily ještě sladkým dezertem.
Cesta byla vyčerpávající, neboť stoupání střídalo klesání a rovinka se rozhodla nezapojovat. Cesta šla proto pomaleji, než by se člověku mohlo zdát. A člověk byl pak frustrován. A ten člověk byl Tina.
Nakonec ji však poslech kvalitní hudby, krajina a nakonec i motivační značka dokázaly zachránit den.
Dodrkotaly jsme to až do albergue, kde nás čekalo nemilé překvapení. Byli tam Baťůžkáři.
Aby člověk pochopil naši frustraci, musí o Baťůžkářích vědět dvě věci. Jsou to v drtivé většině případů poměrně mladí lidé, kteří si, stejně jako my, říkají poutníci. Toto pojmenování je však zcela milné. Na zádech si, jak název napovídá, nenesou krosnu ale batůžek (někdy ani to ne, hahah). Jeden může namítnout, že se možná umí jen dobře sbalit, ALE OPAK JE PRAVDOU!!!! Tyto existence si prostě platí taxíka na svoje ohromné kufry, ve kterých mají kosmetiky, žehličky na vlasy, fény, džíny a tak podobně. I přes toto podvádění, luxus a bohatství však zabírají místo v albergueách nebohým PRAVÝM poutníkům, jejichž budoucnost je nejistá.
Co je však snad ještě horší je fakt, že drtivá většina jde cestou dlouhou zhruba 100km, což je minimální nutná vzdálenost, aby člověk dostal certifikát. Tímto padoušským jednáním pak naprosto znehodnocují naše úsilí. No a ještě jsou jich davy…
Naštěstí nám náladu zachránili Zdenička s Lukášem a výborná večeře o třech chodech za příjemných 10€.
Zlatá tečka pak byla teplá sprcha a zasloužený spánek.
